Bydlí u rodičů na vesnici:

 

Kaneček göttingenského miniprásátka Friedrich se narodil 14. 9. 2015 spolu s dalšími čtyřmi strakatými sestřičkami u Tomáše Protivínského v chovatelské stanici Z Nové Říše. Jeho maminkou je Jůlinka (strakatá, 15 kg) a taťkou Chrochtík (strakatý, 20 kg). Fiďánka jsem na stránkách dlouho okukovala, jelikož jsem o pořízení miniprasáka vážně uvažovala, ale pak se u něho objevil nápis "rezervace". Za nějakou dobu jsem však stránky otevřela znovu a co čert nechtěl, rezervace byla odřeknuta a chlapeček znovu uvolněn k prodeji :-) Nedalo mi to, napsala jsem chovateli, vyptala jsem se na všechny podrobnosti a už za dva dny, v sobotu 24. 10. 2015, přijel kaneček k nám domů.

 

 

 

Během let u nás žilo mnoho dalších zvířátek, na která s láskou vzpomínáme:

 

Vzhledem k tomu, že jsem celé dětství toužila po domácím zvířátku větším a mazlivějším než džungraský křeček a akvarijní rybičky, dostala jsem 25. 11. 2000 jako dárek k svátku kočičku Micku. Byla to klasická vesnická kočička, která se narodila 6. 10. 2000 u naší rodinné známé. Bohužel náš plán až tak úplně nevyšel, jelikož mazlení bylo to poslední, co by si Micinka přála. Měla svou hlavu a když se jí něco nelíbilo, dala to hned rázně najevo. Byla také extrémě nedůvěřivá, a to zvlášte k cizím lidem. Nicméně čas od času dostala náladu a sama si přišla i pro pohlazení. Jako starší dáma již chtěla mít svůj klid a každý nový přírůstek do rodiny nesla velice těžce. Mamčiny pejsky ještě tolerovala, ale na kocoura Václava si už nikdy nezvykla. Micinka jsem musela nechat odejít v říjnu 2013. Měla rakovinu gastrointestinálního ústrojí, nemohla již skoro jíst a byla již naprosto vyčerpaná.

 

 

 

Má první domácí zakrslá králinda byla Amálka. Pyšnila se opravdu líbivým holandským černým zbarvením. Narodila se 19. 3. 2010 matce Nikolce (modrooký hermelín) a taťkovi Maxovi (zakrslý kuní modrý) v CHS Z Hedvábí. Její pořízení jsem vůbec neplánovala. Prostě jsem se do ní na první pohled zamilovala, napsala mail a za pár dní, 28. 5. 2016, jsem si pro ní jela. Nikdy jsem toho nelitovala. Čas od času byla sice trošku protivná, ale většinou se chovala jako ukázkově klidná a hodná mazlivka. Amálku jsme museli nechat uspat v pouhých čtyřech letech, v symbolický pátek 13. 6. 2014. Léčila se dlouho s komplikovaným zánětem v horní čelisti, už byla naprosto zesláblá a její stav se stále neobracel k lepšímu. Po Amálce nám doma zůstala Belinka, holčička z jejího jediného vrhu narozeného opět v symbolické datum 14. 2. 2011. Po taťkovi, výstavním červenookém hermelínkovi, zdědila hezkou stavbu těla, váhu okolo kila i barvu očí, k tomu ovšem dostala do vínku ruské černé zbarvení. Byla to už od malička neskutečně zvídavá průzkumnice. Jako první otevírala očička, vylézala z hnízda i sama začala hupkat po kleci. Na každou rošťárnu přišla ze svých sourozenců vždy jako první. Věkem se její praštěná povaha samozřejmě zklidnila a stala se také velmi laskavou a maximálně tolerantní ke všem ostatním zvířátkům. Po sedmém roce se na ní začalo velmi podepisovat stáří, stav se bohužel rychle zhoršoval a naděje na zlepšení nebyla, takže jsme jí po konzultaci s veterinářem nechali 5. 12. 2018 odejít.

 

 

 

Další malou drobotinou, která se k nám nastěhovala, byly dvě křepelky - přírodně zbarvená Hedunka a bílá Libunka. Holky jsem si přinesla 20. 5. 2015 z praxe v experimentálních stájích na ČZU. Přemýšlela jsem o jejich pořízení už pár let a když jsem je ve stájích viděla, nemohla jsem odolat. Hodnější a klidnější z holek, Heduška, přišla bohužel 17. 7. 2016 nešťastnou nehodou v kleci způsobenou naším Fíďou o život. Temperamentnější Libušku jsem hned poté darovala známé do venkovní skupiny dalších křepelek, kde bude mít možnost hezky dožít zbytek svého života.

 

 
 

Yminka byla dlouhostrstá, černá, dominantně tečkovaná holčička syrského křečka, která se narodila 10. 8. 2008. Domů jsem si ji naprosto neplánovaně přinesla 13. 9. 2008 z výstavy v Lounech. Na první pohled jsem se tam do ní zamilovala. Ze začátku to byl trochu vztekloun, ale během pár týdnů se z ní stala ta nejhodnější křečice, co jsem kdy viděla. Kdykoliv jsem ji probudila, nechala se naprosto v klidu vyndat z klece a ani ji nenapadlo mi "vynadat". Jen s běháním po pokoji měla trošku problém. Jakmile jsem ji dala na zem, byla jak praštěná, všude lítala a do všeho musela kousat. Jelikož jsem původně po Ymče plánovala odchov, vzala jsem jí na registraci, kde i přes svou nízkou váhu (130 g) dostala známku Chovná I. Z miminek nakonec ale sešlo. Ve stáří se Ymince udělala rychle rostoucí boulička na břiše, které jsem si všimla příliš pozdě. S rakovinou Ymča nebojovala dlouho, zemřela 12. 10. 2010.