Během let u nás žilo mnoho zvířátek, na která s láskou vzpomínáme:
**********
Kaneček göttingenského prasátka Friedrich se narodil 14. 9. 2015 spolu s dalšími čtyřmi strakatými sestřičkami u Tomáše Protivínského v chovatelské stanici Z Nové Říše. Jeho maminkou je Jůlinka (strakatá, 15 kg) a taťkou Chrochtík (strakatý, 20 kg). Fiďánka jsem na stránkách dlouho okukovala, jelikož jsem o pořízení miniprasáka vážně uvažovala, ale pak se u něho objevil nápis "rezervace". Za nějakou dobu jsem však stránky otevřela znovu a co čert nechtěl, rezervace byla odřeknuta a chlapeček znovu uvolněn k prodeji :-) Nedalo mi to, napsala jsem chovateli, vyptala jsem se na všechny podrobnosti a už za dva dny, v sobotu 24. 10. 2015, přijel kaneček k nám domů.
Další malou drobotinou, která se k nám nastěhovala, byly dvě křepelky - přírodně zbarvená Hedunka a bílá Libunka. Holky jsem si přinesla 20. 5. 2015 z praxe v experimentálních stájích na ČZU. Přemýšlela jsem o jejich pořízení už pár let a když jsem je ve stájích viděla, nemohla jsem odolat. Hodnější a klidnější z holek, Heduška, přišla bohužel 17. 7. 2016 nešťastnou nehodou v kleci způsobenou naším Fíďou o život. Temperamentnější Libušku jsem hned poté darovala známé do venkovní skupiny dalších křepelek, kde bude mít možnost hezky dožít zbytek svého života.
**********
Yminka byla dlouhostrstá, černá, dominantně tečkovaná holčička syrského křečka, která se narodila 10. 8. 2008. Domů jsem si ji naprosto neplánovaně přinesla 13. 9. 2008 z výstavy v Lounech. Na první pohled jsem se tam do ní zamilovala. Ze začátku to byl trochu vztekloun, ale během pár týdnů se z ní stala ta nejhodnější křečice, co jsem kdy viděla. Kdykoliv jsem ji probudila, nechala se naprosto v klidu vyndat z klece a ani ji nenapadlo mi "vynadat". Jen s běháním po pokoji měla trošku problém. Jakmile jsem ji dala na zem, byla jak praštěná, všude lítala a do všeho musela kousat. Jelikož jsem původně po Ymče plánovala odchov, vzala jsem jí na registraci, kde i přes svou nízkou váhu (130 g) dostala známku Chovná I. Z miminek nakonec ale sešlo. Ve stáří se Ymince udělala rychle rostoucí boulička na břiše, které jsem si všimla příliš pozdě. S rakovinou Ymča nebojovala dlouho, zemřela 12. 10. 2010.
**********
Má první domácí zakrslá králinda byla Amálka. Pyšnila se opravdu líbivým holandským černým zbarvením. Narodila se 19. 3. 2010 matce Nikolce (modrooký hermelín) a taťkovi Maxovi (zakrslý kuní modrý) v CHS Z Hedvábí. Její pořízení jsem vůbec neplánovala. Prostě jsem se do ní na první pohled zamilovala, napsala mail a za pár dní, 28. 5. 2016, jsem si pro ní jela. Nikdy jsem toho nelitovala. Čas od času byla sice trošku protivná, ale většinou se chovala jako ukázkově klidná a hodná mazlivka. Amálku jsme museli nechat uspat v pouhých čtyřech letech, v symbolický pátek 13. 6. 2014. Léčila se dlouho s komplikovaným zánětem v horní čelisti, už byla naprosto zesláblá a její stav se stále neobracel k lepšímu. Po Amálce nám doma zůstala Belinka, holčička z jejího jediného vrhu narozeného opět v symbolické datum 14. 2. 2011. Po taťkovi, výstavním červenookém hermelínkovi, zdědila hezkou stavbu těla, váhu okolo kila i barvu očí, k tomu ovšem dostala do vínku ruské černé zbarvení. Byla to už od malička neskutečně zvídavá průzkumnice. Jako první otevírala očička, vylézala z hnízda i sama začala hupkat po kleci. Na každou rošťárnu přišla ze svých sourozenců vždy jako první. Věkem se její praštěná povaha samozřejmě zklidnila a stala se také velmi laskavou a maximálně tolerantní ke všem ostatním zvířátkům. Po sedmém roce se na ní začalo velmi podepisovat stáří, stav se bohužel rychle zhoršoval a naděje na zlepšení nebyla, takže jsme jí po konzultaci s veterinářem nechali 5. 12. 2018 odejít.
**********
Vzhledem k tomu, že jsem celé dětství toužila po domácím zvířátku větším a mazlivějším než džungraský křeček a akvarijní rybičky, dostala jsem 25. 11. 2000 jako dárek k svátku kočičku Micku. Byla to klasická vesnická kočička, která se narodila 6. 10. 2000 u naší rodinné známé. Bohužel náš plán až tak úplně nevyšel, jelikož mazlení bylo to poslední, co by si Micinka přála. Měla svou hlavu a když se jí něco nelíbilo, dala to hned rázně najevo. Byla také extrémě nedůvěřivá, a to zvlášte k cizím lidem. Nicméně čas od času dostala náladu a sama si přišla i pro pohlazení. Jako starší dáma již chtěla mít svůj klid a každý nový přírůstek do rodiny nesla velice těžce. Mamčiny pejsky ještě tolerovala, ale na kocoura Václava si už nikdy nezvykla. Micinka jsem musela nechat odejít v říjnu 2013. Měla rakovinu gastrointestinálního ústrojí, nemohla již skoro jíst a byla již naprosto vyčerpaná.
